Od té doby má místo kosti plastovou lasturu, která drží oční bulvu. "Má trošku potíže s viděním v určitém úhlu. Nevidí hranu můstku." I proto tak naléhá na lyže, i proto má kontaktní čočky.
Jandu tehdy vyřadili ze sportovní třídy. Lékaři radili: "Dělej radši tanec." Nechali se uprosit, že se na můstek půjde jen podívat. "Mistr světa už z tebe stejně nikdy nebude. A jak spadneš a zlomí se to..."
Táta vzpomíná: "Pustil jsem ho tam. Pak jdu kolem a někdo leží pod můstkem na zemi. Náš Kuba."
Pár dní nato zazvonil u Jandů telefon. "Tady Horská služba," ozvalo se. Maminka málem omdlela. "Máme tady vašeho kluka. Vezeme ho z Pusteven do frýdecké nemocnice, zlomil si ruku." Táta zavrtí hlavou: "Nebyla chvíle, aby neměl něco v sádře. Má sníženou pracovní schopnost, měl by skákat spíš na paralympiádě."
U syna obdivuje zarputilost. Chtěl z něho mít sjezdaře, jako byl on sám. "Ale pořád se klepal zimou, celý den proseděl s mámou v hospodě."
Pak začal s tenisem. "Kdyby vytrval, mohl být dneska do třicítky v žebříčku ATP." Jenže správce frenštátských kurtů chodil na odpolední hodiny pozdě. A to malý Jakub nedokázal snést. "Všude bývá s předstihem. Tak šel radši se Zbyňou Krompholcem na skokanský můstek. Jenom jsme se nemohli dohodnout, kdo to řekne mámě. Trvalo nám to měsíc."
O Jandově perfekcionismu svědčí i další příhoda. Frenštátští skokani mívali přes léto částečné úvazky ve zdejší fabrice - jen pro formu. Jediný on se tam druhý den po domluvě před šestou ráno hlásil.
V rodině vládnou perfektní vztahy. "V sezoně ho netrápíme problémy. To je samé: Kubíne sem, Kubíčku tam. Ale letos se mu toho ani moc nenahromadilo," říká táta. A první věc, co koupil domů? "Mobil babičce. Nechtěla ho, ale teď bez něj nedá ani ránu."
Ne všichni mu však na malém městě přejí. Pár dní poté, co získal v Oberstdorfu stříbro, některý z přičinlivých sousedů udával policii. Na náměstí prý špatně parkuje auto, kterým mu otec stěhoval věci do nového bytu. A snaživý policista na něj hned vyjel: "Nemyslete si, že když jste Janda, že to projde."
