Pád vypadal hrůzostrašně. Už jste někdy takhle upadl?
Takhle poprvé. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem upadl naposledy. Já padám dost málo.

Co může skokan v tom momentu dělat?
To už nejde dělat nic. To je zlomek vteřiny. Je tam jen instinkt, dát tam ruce nebo se zkulit.

Co vám napadlo, když jste si uvědomil, že pádu už nezle zabránit?
Že je to někde...

Hned vás odvezli do nemocnice. Co zjistili lékaři?
Dělali mi röntgen všeho, osahávali mně (smích)... Ptali se, kde to bolí. Zlomeného nic nemám, ale všechno mě bolí. A říkali, že zítra to bude ještě horší. Ale za týden už by to mohlo být dobrý.

Když jste dopadl, kterou část těla jste kontroloval jako první? Co bolelo nejvíc?
Bolela mě celá pravá strana. První jsem zkusil hýbnout hlavou, ale nechtěl jsem vstávat, kdybych měl něco s páteří. Tak jsem počkal, až ke mně přijdou.

To se učíte v tréninku také, že po pádu nemáte vstávat?
Tohle ne, ale vím to z učiva gymnázia, že má člověk zůstat ležet.

Jaké následky může ten pád mít?
Myslím, že to nenechává žádné následky. Možná budu mít trochu strach na další skok, ale nemyslím, že mě to nějak poznamenalo.

V Oberstdorfu jsou také vaši rodiče. Asi jste je vystrašil...
Máma byla vystrašená hodně. Táta je tak nějak v pohodě.

Viděl jste už svůj karambol?
Neviděl, když jsem se vrátil z nemocnice, už jej v televizi nedávali.

A pravděpodobně jej nebudete chtít vidět...
Právě, že jo! Chtěl bych to vidět.

Sledoval jste pak závod družstev? Kde?
Díval jsem se z dřevěné budky, kde je televize. Je tam občerstvení, teplo.

Řekl jste si: Měl jsem štěstí v neštěstí?
Mrzí mně, že jsem neabsolvoval závod, ale těší mě, že se mi nic nestalo a dopadlo to dobře.

Kdy byste se chtěl vrátit zpátky na můstky?
Chci co nejrychleji zregenerovat a jet za týden na závody do Norska, do Vikersundu.